Určit přesně důvod, proč a jak vznikla konkrétní nemoc, je vždy tak trochu ošemetné. Těch důvodů bývá většinou celá řada.

Od genetických předpokladů, přes životní styl až po působení prostředí. A zapomenout nesmíme ani na psychiku, což je faktor, který oficiální medicína většinou opomíjí. Pokud se však zaměříme na nemoci, které označujeme jako civilizační, tedy na chronické zdravotní potíže, s nimiž lidstvo ve větší míře zápasí především v posledních desetiletích, je už hledání příčin jednodušší - stačí se podívat na rozdíly mezi životním stylem několika posledních generací a našich předků před sto a více lety.
Charakteristické je také to, že moderní medicína je v případě chronických nemocí poněkud bezmocná. Dokáže například pomocí léků snížit vysoký krevní tlak a tím i riziko vzniku infarktu. Umí také z velké části napravit škody, které infarkt v těle napáchá. Nedokáže ale odstranit prapůvodní příčiny, proč k tomu všemu vlastně došlo. To totiž může jen každý člověk sám za sebe - změnou životního stylu, ale i myšlení a přístupu k životu vůbec.

Podle odborníků je za příčinou chronických nemocí především následujících sedm důvodů. Zajímavé je, že všechny jsou alespoň zčásti řešitelné tím, že do jídelníčku zařadíme větší množství syrové rostlinné stravy, zvláště pak zelených potravin.

1)    oxidativní působení volných radikálů
2)    nedostatek minerálů ve stravě
3)    nedostatek enzymů ve stravě
4)    překyselení organismu
5)    působení toxických látek z prostředí
6)    nedostatečné vylučovací funkce
7)    zánětlivé procesy v organismu

Působení volných radikálů
Volné radikály nejsou ničím jiným než produktem našeho vlastního metabolismu. Přesto ale právě ony páchají v těle, které je „stvořilo", škody obrovského rozsahu, a to především z důvodu své vysoké reaktivity.
Volné radikály v sobě totiž nesou volný, tedy nespárovaný elektron. V přírodě ale platí, že látky, které mají sudé počty elektronů, jsou oproti těm s lichým počtem mnohem stálejší. Být v páru je zkrátka přijatelnější nejen pro většinu příslušníků lidského rodu, ale i pro elektrony. Elektron „samotář" má tedy tu vlastnost, že se za každou cenu snaží odněkud získat druhého do páru, třeba tím, že ho doslova „vyrve" z molekul, které tvoří buňky a tkáně našeho těla. Tento proces se nazývá oxidace (termín se v chemii používá nejen pro reakci s kyslíkem, ale pro jakýkoli proces, kdy nějaká látka předává elektrony jiné) a jeho důsledky pro organismus jsou nedozírné.
Buňky totiž fungují jako jakési kopírky rozmnožující sebe sama. A když je v důsledku oxidace poškozen „originál", přenáší se vada i na jeho buněčné potomstvo. Počet defektů tak narůstá geometrickou řadou. Nemluvě o tom, že z molekuly, která byla obětí „krádeže" elektronu, se stává také volný radikál (najednou jí jeden elektron přebývá) a výsledkem je doslova řetězová reakce, jež může vést k rozvoji řady chorob.
Pokud například volné radikály zaútočí na molekuly cholesterolu v krevním řečišti, zvyšují tím pravděpodobnost vzniku aterosklerózy. Když poškodí buněčnou DNA, může dojít k rozvoji rakovinného bujení. Pokud svůj útok soustředí na určité oblasti mozku, stoupá riziko Alzheimerovy choroby. A působením na chrupavky a vaziva v kloubech zase mohou způsobit vznik artrózy a dalších kloubních onemocnění.
Možná si v tomto okamžiku říkáte, že volné radikály přece vznikaly i v tělech našich předků. To je samozřejmě pravda. My jsme ale vystaveni působení řady faktorů, které jejich produkci zvyšují - například stresu, škodlivinám z potravy, ovzduší či předmětů denní potřeby, většímu počtu cizích mikroorganismů (volné radikály vznikají i při činnosti imunitního systému) atd. Důležité je i to, že na rozdíl od generací před námi konzumujeme převážně tepelně upravenou stravu, která obsahuje nedostatek tzv. antioxidantů.
Antioxidanty jsou látky schopné volné radikály neutralizovat. Spousta se jich přirozeně vyskytuje v našem těle, s věkem se však jejich zásoby vyčerpávají a je nutné je doplňovat potravou. Velmi známými antioxidanty jsou například některé vitaminy (C, E, beta karoten). Řada vědeckých studií ovšem prokázala, že pokud je konzumujeme samostatně, tedy ve formě syntetických potravních doplňků, jejich fungování je omezené. Antioxidanty totiž pracují synergicky (společně) jak navzájem, tak s dalšími látkami. Proto je optimální konzumovat takovou stravu, která jich obsahuje dostatek v přirozené podobě - tedy převážně syrové potraviny rostlinného původu.
Velmi vhodné jsou pak právě zelené potraviny, které jsou na antioxidanty mimořádně bohaté. Obsahují nejen výše zmíněné vitaminy, ale i další látky s antioxidačním účinkem, například chlorofyl, aktivní enzymy apod. Jejich mimořádné působení prokázala i řada vědeckých výzkumů (některé z nich jsou k dostání i v e-shopu www.zdravi-vitaminy-doplnky.cz. ).

Nedostatek minerálů ve stravě
Minerální látky a stopové prvky mají v těle nezastupitelné místo - tvoří stavební materiál tkání (např. zubů a kostí), regulují hospodaření s tekutinami, kyselost prostředí, srdeční rytmus či přenos nervových vzruchů, jsou součástí enzymů a dalších nezbytných sloučenin... Jejich dostatečný příjem v potravě je proto základem správného fungování většiny procesů v těle. Pokud trpíme deficitem některých z nich, může to vést k rozvoji řady nemocí, či dokonce až ke smrti.
Zajdete-li do kterékoli lékárny, budou na vás z regálů shlížet desítky různých preparátů s minerály a stopovými prvky. Ty ale ideální řešení nepředstavují. Je pravda, že v některých případech pomohou, ale jen omezeně, protože jejich vysoké dávky tělo většinou neumí přijmout a zpracovat.
V roce 2005 například zveřejnili britští vědci rozsáhlou studii zaměřenou na užívání vápníku a vitaminu D v prevenci osteoporózy a zlomenin (vápník tvoří nezbytnou stavební součást kostí a vitamin D je nutný pro jeho vstřebávání). Více než 5000 osob nad 70 let, které měly za sebou opakované zlomeniny, užívalo v rámci tohoto výzkumu denně vysoké dávky obou zmíněných živin. Výsledek byl překvapivý - totiž žádný. Během dvou let nedošlo k úbytku počtu zlomenin ani k jinému zlepšení kvality života zkoumaných osob. Jejich tělo prostě konzumovaný vápník do kostí vůbec nezapracovalo!
I v případě minerálů totiž platí, že organismus nejlépe přijímá a zpracovává jejich vzájemné kombinace v příznivých poměrech (a zároveň dává přednost minerálům organicky vázaným), a proto je vhodnější upřednostnit jídelníček s vysokým obsahem minerálů v přirozené podobě. I tady je ideální volbou syrová rostlinná strava, zejména zelené potraviny. Ty obsahují většinu minerálů a stopových prvků, které tělo potřebuje ke správnému fungování. A navíc jsou zde v ideálních poměrech a formách, které organismus umí dobře vstřebat a využít.

Nedostatek enzymů ve stravě
Enzymy jsou látky bílkovinné povahy (většinou jsou tvořeny řetězcem aminokyselin a tzv. koenzymem, kterým může být třeba některý vitamin či minerál). Jejich funkce v těle je naprosto nezastupitelná. Představují tzv. katalyzátory všech biochemických pochodů, a tedy vlastně umožňují jejich zdárný průběh. Bez enzymů by se všechny metabolické procesy v těle prakticky zastavily.
V našem organismu se vyskytuje minimálně 2000 různých enzymů, které odborníci rozdělují do pěti kategorií:

1)    Metabolické enzymy - umožňují přeměnu živin na energii pro buňky.
2)    Detoxikační enzymy - pomáhají v játrech přeměňovat toxické substance na neškodné látky.
3)    Trávicí enzymy - v trávicím systému umožňují rozklad potravy na jednotlivé komponenty.
4)    Enzymy ze syrové potravy - slouží jako „náhradní díly" pro tvorbu enzymů tělu vlastních.
5)    Antioxidační enzymy - zneškodňují volné radikály. Jsou produkovány organismem, s věkem však jejich zásoba výrazně klesá. Zároveň jsou ale obsaženy i v syrové rostlinné stravě.

Naše tělo, zvláště v mladším věku, je vybaveno poměrně slušnou enzymatic¬kou zásobou. S věkem se však rezervy tenčí, k čemuž výrazně přispívá i nezdravý životní styl. Největším problémem je konzumace převážně tepelně upravených potravin, které jsou z hlediska obsahu enzymů „mrtvým jídlem".
Enzymy jsou totiž velice citlivé na teplo (ale i další faktory, např. kyselost prostředí). Když je vystavíme teplotám nad 40 °C, dochází k denaturaci (fyzikální přeměně) jejich bílkovinné složky a ony se stávají zcela neúčinnými. Tepelně upravená strava navíc ještě vyčerpává vlastní zásoby enzymů.
Pokud je někde v těle enzymů nedostatek (třeba v trávicím systému, kde by bez nich došlo k zastavení rozkladu živin), přichází na řadu jakási „enzymatická krádež" - organismus prostě vezme potřebné enzymy z jiných tkání, kde momentálně nejsou tak akutně zapotřebí. V krátkém časovém horizontu podobné řešení funguje. Dlouhodobý nedostatek enzymů ovšem vede k tomu, že se některé tkáně zcela vyčerpají. Tento stav pak podporuje rozvoj degenerativních procesů a může vyústit v řadu nemocí.
Jediným řešením, jak kompenzovat úbytek vlastních enzymatických zásob, je přijímat dostatek enzymů ve stravě - a to opět znamená zařadit do ní co nejvíce syrových rostlinných potravin. Znovu musíme vyzdvihnout nezastupitelné místo zelených potravin, které jsou na enzymy mimořádně bohaté.

Metabolické překyselení organismu
Aby všechny chemické děje v organismu fungovaly, jak mají, musí být uvnitř stálé prostředí. Jednou z nejdůležitějších podmínek je rovnováha kyselin a zásad, která je nutná zejména pro fungování tělesných enzymů.
Lidský organismus jako celek je mírně zásaditý, pH krevní plazmy je 7,4 (neutrální roztoky mají pH 7,0) a od této hodnoty se může odklonit jen velmi mírně. Pokud by kleslo pod hodnotu 6, nebo naopak stouplo nad 8, nastala by během několika vteřin smrt. Hodnoty pH v jednotlivých orgánech se ale mohou výrazně lišit, například v žaludku, do něhož je vylučována koncentrovaná kyselina chlorovodíková, je pH 1,0.
Existuje řada faktorů, které mohou kyselost vnitřního prostředí ovlivňovat, jeden z nejvýznamnějších představuje naše strava. Právě ona je také důvodem, proč většina obyvatel rozvinutého světa zápasí s překyselením organismu.
Podle některých odborníků totiž naši předci konzumovali asi 80 % zásado-tvorných a jen 20 % kyselinotvorných potravin. Naproti tomu jídelníček většiny z nás tvoří z více než 90 % potraviny kyselinotvorné. Překyselení dále podporuje i sedavý způsob života v uzavřených místnostech, rychlé hubnutí, nedostatek, či naopak přemíra pohybu, stejně jako některé nemoci - choroby jater a ledvin, cukrovka, horečnatá onemocnění, otravy, ale i „obyčejná" zácpa. Velkou roli hraje i stres. Při něm se stahují cévy v našich útrobách, což vede k hromadění odpadních látek kyselé povahy.
Organismus má několik mechanismů k udržování správného pH. Jedním je dýchání, při němž se z těla vylučuje mírně kyselý oxid uhličitý. Lidé, kteří dýchají mělce, mají s překyselením mnohem větší problémy (důraz na dýchání je pravděpodobně jedním z důvodů, proč má cvičení jógy tak příznivý vliv na zdraví). Druhý odkyselovací mechanismus těla se nazývá pufrování - při něm ledviny vylučují látky, pufry, které neutralizují kyseliny (či zásady) v organismu. Tento proces je sice účinný, má však jednu nevýhodu: spotřebovává se při něm velké množství minerálních látek, zejména vápníku. A když je překyselení značné, musí tělo sahat do jeho zásob, především do kostí, což výrazně zvyšuje riziko osteoporózy či bolestí zad. V jedné studii byly pacientům, kteří trpěli problémy s páteří, podávány po čtyři týdny zásadité látky. Ke zlepšení stavu došlo u celých 92 % z nich! Proces pufrování však může souviset i se vznikem ledvinových kamenů - když se z kostí náhle uvolní větší množství vápníku a dalších minerálů, krev je jimi přesycena a ony se začnou shlukovat do krystalků.
Proti překyselení neboli acidóze životně důležitých orgánů se tělo může bránit i jakýmsi nerovnoměrným rozložením pH: prostě výrazně zvýší kyselost v místech, kde to až tak nevadí - v ústech, močovém ústrojí, ve střevech apod. To však může mít celou řadu nepříznivých následků, jako jsou zvýšená kazivost zubů, revmatismus, parodontóza, zápach z úst, ale třeba i zhoršené vstřebávání cukrů ve střevech, které je rizikovým faktorem cukrovky. V kyselém prostředí se také velmi dobře daří bakteriím, které způsobují chronické záněty a tvorbu zánětlivých ložisek. Při překyselení může rovněž organismus omezit zásobení tkání krví. To se projeví na nedostatečném okysličení buněk, které vede například ke zvýšené únavě a různým zdravotním problémům.
Acidóza může souviset dokonce i se vznikem rakoviny. Onkologické výzkumy prokázaly, že nádorové buňky mají mnohem kyselejší vnitřní prostředí než buňky zbytku těla. Laboratorní studie kanadských vědců naznačují, že právě manipulace s pH těchto buněk směrem k zásaditějšímu stavu by mohla být cestou k léčení rakoviny, neboť výrazně komplikuje jejich množení a šíření.
Důležitá otázka tedy zní: co vlastně můžeme proti překyselení dělat? Kromě již zmíněného důrazu na správnou techniku dechu je nejúčinnější cestou změna jídelníčku, tedy omezení kyselinotvorných a přidání zásadotvorných potravin. Mezi nejhorší škodliviny v tomto směru patří cukr, bílá mouka, maso a další potraviny bohaté na bílkoviny, sůl, alkohol, chemická aditiva apod. Mezi nejvíce zásadotvorná jídla patří především zelenina (ovoce již méně, protože je bohaté na cukry) a pak některé obiloviny, zvláště bezlepkové (pohanka, jáhly, rýže apod.).

To tedy znamená omezit nadměrnou konzumaci masa (jeho absolutní vyloučení z jídelníčku v podobě striktního vegetariánství není zdaleka vhodné pro každého) a z masných výrobků preferovat méně kyselinotvorné ryby či drůbež. Dále bílé pečivo nahradit celozrnným, zařadit co nejvíce zeleniny, celozrnné bezlepkové obiloviny, z mléčných výrobků (pokud se bez nich neobejdete) preferovat kysané, omezit solení a pokud možno se vyhýbat cukru. Med či různé sirupy (obilný, javorový, agávový apod.) jsou kyselinotvorné výrazně méně.
A jsme opět u přínosu zelených potravin. Patří mezi nejvíce zásadotvorná jídla, jež nám příroda nabízí, a to zejména díky vysokému obsahu minerálních látek. Jejich pravidelnou konzumací můžeme přispět nejen ke zmírnění metabo-lického překyselení, ale i k ústupu řady zdravotních potíží, které s ním souvisejí.

Působení toxických látek z prostředí
Jedním z „výdobytků" moderní civilizace je i nepříjemný fakt, že vše kolem nás je doslova zahlceno škodlivinami: vzduch, který dýcháme, je prosycen výfu¬kovými plyny a těžkými kovy, potraviny jsou plné pesticidů, konzervantů a chemických aditiv a v předmětech denní potřeby, včetně dětských hraček, se skrývají karcinogeny a jiné nebezpečné látky. Negativní roli může hrát i umělé osvětlení s nevhodým spektrálním složením. O tom, jak rozsáhlý vliv může toto všechno mít na naše zdraví, vědci zatím spíše jen spekulují.
Uvážlivými nákupy a volbou vhodného prostředí k životu sice můžeme množství škodlivin v těle výrazně omezit, zcela se jich vyvarovat však prakticky není možné. Proto je vhodné zároveň dbát i na pravidelnou detoxikaci organismu. Všechny zelené potraviny popisované na stránkách této knihy mají poměrně výrazné detoxikační vlastnosti, které jsou způsobeny obsahem chlorofylu, detoxikačních enzymů, jež pomáhají likvidovat škodliviny v játrech i ve střevech, a také vlákniny. Zvláště v tomto směru vyniká sladkovodní řasa chlorela.
Špatné vylučování
O našem zdravotním stavu nerozhoduje jen to, co do nás vchází (ať už potrava či škodliviny), ale také to, co tělo opouští, tedy stolice. Právě jejím prostřednictvím odcházejí z těla nejen nestrávené zbytky potravy, ale i mnohé toxické škodliviny. A pokud jejich vylučování nefunguje, tedy především v případě zácpy, může to být příčinou vzniku vážných potíží.

Již staří Egypťané poměrně podrobně popsali stav zvaný autointoxikace. Spočívá v tom, že toxické látky, které nejsou včas vyloučeny stolicí, se ze střeva vstřebávají zpět do krevního oběhu a mají tak negativní vliv na řadu orgánů a tkání. Z moderních vědců na totéž upozorňoval zejména ruský badatel E. Mečnikov, který zároveň jako první popsal prospěšné působení tzv. probio-tických bakterií.
Špatné vylučování může být příčinou i řady zánětlivých střevních onemocnění (když odpad zůstává příliš dlouho v trávicím traktu, zvyšuje se riziko růstu škodlivých bakterií) a je také významným rizikovým faktorem rakoviny tlustého střeva. Rozsáhlá studie amerických vědců z roku 2003 například prokázala, že úporná zácpa trvající minimálně 52 dní v roce zvyšuje během deseti let riziko této nemoci 4,5 krát. Další výzkum prokázal, že pokud vyměšujeme jen třikrát týdně, pravděpodobnost rakoviny střeva je oproti osobám bez zácpy dvojnásobná.

Nejlepším receptem na pravidelnou stolici ovšem není užívání projímadel (jsou návyková), ale strava obsahující maximální množství syrových rostlin, tedy zeleniny. A samozřejmě i zelených potravin. Ty obsahují vysoký podíl vlákniny, která podporuje peristaltiku, chlorofyl, který má na vyměšování rovněž příznivý vliv, a také nezbytné aktivní enzymy. Pokud je totiž v trávicím traktu nedostatek enzymů, do střeva se dostává hůře strávená potrava a zbývá více „práce" na hnilobné bakterie. Ty však svojí činností způsobují nejen vyšší produkci střevních plynů, ale rovněž podporují rozvoj zácpy.

Zánětlivé procesy
Zánětlivé procesy patří mezi přirozené obranné reakce organismu. Když si zvrtnete kotník, záhy zaznamenáte, jak okolní tkáně otečou, zarudnou a jsou nápadně horké. Jde o přirozený projev hojivých a čisticích procesů. Když se říznete, je to podobné, okolí rány také velmi brzy zduří a zčervená, jak se zde hromadí a pracují imunitní buňky. A stejně tak při chřipce a nachlazení dochází k otoku a zarudnutí sliznic dýchacích cest.
Pak jsou tu ale i zánětlivé procesy, které se „zvrhnou" a přejdou do chronic¬kého stadia. A právě ty potom mohou hrát klíčovou roli při vzniku mnoha onemocnění. Jde především o alergie a astma, dále některá autoimunitní onemocnění (revmatoidní artritida, lupénka, lupus, Crohnova choroba), ale i třeba nemoci srdce a cév (zánětlivé pochody totiž podporují vznik usazenin v cévách). Diskutuje se také o jejich podílu na vzniku některých typů rakoviny či Alzheimerovy choroby.
Chronické zánětlivé procesy jsou charakteristické tím, že na ně špatně zabírá
léčba antibiotiky či jinými léky. Naopak velmi dobře reagují na změny jídelníčku. Vhodné je vypustit ze stravy cukry a bílou mouku (jsou kyselinotvorné a v kyselém prostředí se zánětům dobře daří), mléčné výrobky (zahleňují) a omezit příjem tmavého masa. Doporučována je naopak hojná konzumace zeleniny, celozrnných obilovin a ryb.
Přirozeně protizánětlivé jsou pak i prakticky všechny zelené potraviny. Jejich zelené barvivo chlorofyl má totiž výrazně protizánětlivé a hojivé účinky, příznivě působí i vysoký obsah enzymů a důležité je i jejich zásadotvorné působení.

Jak je vidět, pozitivní vliv zelených potravin na zdraví je skutečně velmi rozsáhlý. I když se nejedná o lék, fungují nejen jako skvělá součást prevence mnoha nemocí, ale zároveň podporují i léčbu řady z nich.

(z knihy Zelené potraviny od Marie Dallen. Publikováno se souhlasem vydavatele Ratio Bona)