Stévie sladká (Stevia rebaudiana) jinak též stévie cukrová, sladká tráva či medové lístky, je světlomilná tropická rostlina s bílými květy z čeledi hvězdnicovité. Původem z tropické a subtropické oblasti Jižní a Střední Ameriky, dnes pěstovaná po celém světě.

Cení se jí kvůli jejím léčivým účinkům a také kvůli vysoké sladivosti s minimální energetickou hodnotou. Stévie se používá především jako náhražka cukru. Rod Stevia obsahuje okolo 150 druhů bylin a keřů. Stevie jako sladidlo je na rozdíl od cukru téměř nekalorická, nepřispívá k tvorbě zubního kazu a je vhodná i pro diabetiky. V listopadu 2011 byla stévie v Evropské unii konečně po letech schválena jako přídatná látka do potravin pod označením E 960.

Až metr vysoká bylina má drobné sytě zelené, vstřícné, kopinaté listy. Jemné úbory bílých květů vytvářejí koncové okolíky. Stévie byla původně jednoletou rostlinou, ale člověk ji vyšlechtil na víceletou.

Historie
Stévie je původem z Paraguayie a Brazíliie. V místech, kde rostla, stala se významnou bylinou tradičního léčitelství, především jako lék na cukrovku, pálení žáhy či ústní vodu.
V roce 1931 izolovali francouzští chemici glykosidy, které dávají rostlině sladkou chuť. Izolované složky byly pojmenovány podle rostlin: steviosid a rebaudiosid a jsou 250–300krát sladší než sacharóza. Látka je stálá i za tepla, nemění se jeho pH a nekvasí.

V Evropě a USA ale byla zakázána. Proč? Vědecké výzkumy prý nedokázaly jasně určit její způsobilost jako potravina. Jenže je nad slunce jasné, že důvod byl někde úplně jinde. Trh s umělými sladidly představuje neskutečný byznys. Všechna ta umělá sladidla představují obrovský trh. Všichni diabetici, lidé s nadváhou, i ti, kteří odmítají cukr, protože chtějí žít zdravě (ovšem jestli je opravdu zdravé nahradit cukr umělým chemickým sladidlem, toť otázka), používají umělá sladidla. Umělá sladidla jsou součástí obrovského množství potravin bez cukru a mnoho lidí ani netuší, že sama příroda nabízí člověku přírodní produkt, který obsahuje látky 300x sladší než cukr, přitom bez kalorií a bez útoku na naše zuby. Naopak, chrání chrup.

Na přelomu 19. a 20. století se stévie začala šířit do celého světa. Na různých místech po světě vznikaly plantáže a stévie se zdála být ideální náhražkou cukru, i když v té době nějaké teorie o škodlivosti cukru se ještě nebraly vážně. Ale už ve dvacátých letech stévie začala mnohé obchodníky znervózňovat. Tenkrát to byli hlavně výrobci cukru. Ve stévii viděli obrovského konkurenta a povedlo se jim prodej stévie utlumit, i když se v roce 1931 francouzkým vědcům povedlo izolovat čisté krystalický prášky steviosid a rebaudiosid. Staly se nejsladším přírodním produktem na světě.

V polovině 80. let se Stévie ocitla ve stavu "nežádoucích" znovu. Farmaceutické koncerny se rozhodly odstranit konkurenta z trhu. Zahájily agresivní kampaň proti ní a když přišlo "upozornění" od anonymní společnosti na škodlivost stévie a i navzdory historie dlouhodobého bezpečného používání stévie a bezpočtu vědeckých studií z celého světa o její bezpečnosti, se stévie dostala mezi nebezpečné potraviny. Bez jakýchkoliv prokázaných argumentů. Vlastně argumenty se vytvořily. V roce 1985 dokonce vyšla studie, později kritizována, která tvrdila, že steviol je mutagenem. Další studie ale naopak ukázaly, že stévie zvyšuje citlivost na insulin u pokusných krys a může dokonce zvýšit produkci insulinu. Tím napomáhá ke snížení projevů cukrovky a jejich metabolických projevů. Navzdory mnoha dalším studiím, které prokázaly zdravotní nezávadnost, to orgánům, rozhodujících, co se bude prodávat a co ne, nezdálo dost průkazné a vyžadovalo další výzkumy, které by vyvrátily toxicitu stévie.

Zatímco v Japonsku, Číně, Brazílii, Malajsii a dalších zemích se stala stévie schváleným a doporučovaným sladidlem, tak v USA byla zakázána. V Evropě byla situace podobná. V Japonsku má stévia 40% podíl na trhu s umělými sladidly a dávají ho např. i do nápojů, jako coca-cola. Až v roce 1994 se opět stévie objevuje na americkém a evropském trhu, ale jeho výrobci mají přísně zakázáno jakoukoliv zmínku o tom, že jde o sladidlo. Americké FDA a potravinová komise EU pod tlakem farmaceutických koncernů pořád držela stévii mimo obecné podvědomí a dařilo se jim to. A tak se objevovala na trhu např. ústní voda ze stévie a že jde i o sladidlo nebylo na obalech zmínky. Nemohlo. A zatímco potravinové a zemědělské komise některých členských zemí by bez problému stévii povolily, závaznými předpisy EU bylo dál vše tlumeno. V roce 2006 Světová zdravotnická organizace (WHO) připravila nové studie na zhodnocení nezávadnosti stévie. Ukázalo se, že steviocid může mít pozitivní vliv na některé osoby trpící hypertenzí nebo cukrovkou druhého typu, a že neuvolňuje mutageny. 11.11.2011 legislativa EU stévii povolila v Evropě prodávat jako potravinový doplněk i jako sladidlo. Tedy, abychom to upřesnili - steviosid je povolený, bylina stevie má pořád problémy s legislativou. V USA je legální tuto rostlinu prodávat v jakékoli formě, pokud není označena jako potravinový doplněk. Tatáž pravidla platí pro Austrálii, Nový Zéland, Kanadu. To v Japonsku je stevie prodávána i jako sladidlo. Extrakt ze stévie byl zaregistrován pod jménem rebiana společnostmi Coca Cola a Cargill.

Další studie ukázaly, že stévie zvýšila citlivost na insulin u pokusných krys a může dokonce zvýšit produkci insulinu. Tím napomáhá ke snížení projevů cukrovky a jejích metabolických projevů. Předběžné studie na lidech ukázaly, že může redukovat hypertenzi, ale jiná studie toto vyvrátila. Navzdory mnoha dalším studiím, které prokazují zdravotní nezávadnost se to vládním organizacím nezdá dosti průkazné a volají po dalším výzkumu, který by vyvrátil toxicitu výrobků.

V roce 1991 byla podána anonymní stížnost na používání stévie úřadu pro Kontrolu potravin a léčiv (FDA) v USA, který stévii označil za nebezpečný potravinový doplněk a zakázal její dovoz. FDA své rozhodnutí zdůvodnila tím, že toxikologické testy nejsou dost průkazné a látka není bezpečná. I přesto, že se látka používá od roku 1958 a nevyskytly se žádné zdravotní komplikace, nebyla látka schválena k dalšímu používání. Arizonský kongresman Jon Kyl nařkl FDA za rozhodnutí na základě žádosti producentů umělých sladidel. FDA se brání tím, že nemůže zveřejnit jméno informátora. Do roku 1994 byla stévie označována jako nebezpečná a její prodej byl zakázán. V roce 1995 byla revidována a mohla být prodávána na léčebné účely, ale nikoli jako potravinový doplněk. Nejasnosti ohledně vzniku mutagenů metabolickými pochody u zvířat a lidí tehdy přesvědčily Evropskou unii o prodloužení zákazu. Studie provedená v roce 2006 Světovou zdravotnickou organizací (WHO) doporučila opět látku prodávat jako potravinový doplněk.

Sušená stévie se užívá jako sladidlo
Komplex sladivých látek obsažený téměř v celé rostlině mimo kořeny, zejména v listech, je tvořen několika diterpenickými glykosidy nazývanými souhrnně steviosid. Kromě samotného steviosidu jsou v rostlině obsaženy ještě tyto: rebaudiosid A, jenž je sladší než steviosid 1,3 – 1,5x, rebaudiosid C, D, E, dulkosid B a steviolbiosid. Steviosid se v mnoha zemích na světě používá ke slazení potravin, nápojů, v cukrářství, konzervárenském průmyslu, při výrobě zubních past a žvýkaček.

Pěstování, dostupnost v ČR
Po schválení použití v Evropské unii (2011) již lze sladidlo v tabletách na bázi stévie koupit běžně v lékárnách i obchodech s potravinami. Také je možné koupit stévii v sušené formě v obchodech se zdravou výživou nebo bylinkářstvích. Rostlina se dá koupit v jarních měsících také jako venkovní rostlina v květinářstvích.

Pěstování v českých podmínkách: v květináči, ideální je východní parapet, popř. u okna, ve skleníku či na na zahrádce. Sladké látky se tvoří více, když má rostlina dostatek světla a tepla. Z jedné rostliny lze získat až 0,5 kg sušených lístků. Na léto se doporučuje ji dávat ven a na zimu domů. Rostliny lze dobře tvarovat řezem, snadno obrážejí. Listy lze užívat jak v čerstvém stavu, tak zmrazené nebo sušené.

 

 

 

 








STÉVIE PRODUKTY ZDE